The house - kapitola 1.

10. června 2007 v 16:38 |  Kapitolovky
Za všechno může on. Ten dům. Lidé přicházejí o život a blízké, blázní, získávájí zkušenosti a zůstává jim újma na zdraví. Nikdo nedokáže vysvětlit čím to je. Nikomu se nepodařilo odhalit tajemství domu. Spoustu lidí to už zkoušelo... Nikdo neuspěl. Přečtěte si The house a zkuste to taky!...

"Diano! Vstávej! Dělej máme před sebou půlhodinovou cestu a moc času nám nezbývá."
"No jo, no jo. Vždyť už jdu"
Mladá, přibližně devatenáctiletá holka se jménem Diana, se hrabala z rozházené postele. Její přítel Troy už byl oblečený a právě zašel do koupelny. "Hodláš mě tam taky pustit?" Zařvala ještě z peřin. "Nehohlám." ozval se Troy a bylo poznat že si čistí zuby. "A hohď hebou!"
"No jo ježiš." Dianě se nechtělo. Už jen necelé dvě hodiny. Konečně. Konečně budou mít svůj vlastní dům. Tak dlouho šetřili, tak dlouho hledali, až na pokraji malého města Eureka, objevili malý, ale prostorný domek na pobřeží. Byl bíle zděný s černou střechou, velkou zahradou a skoro na samotě. Zahrada byla osázená nejrůznějšími květinami. Byla krásná a barevná. Vysoké stromy na ní házely stíny roztodivných tvarů. Všude bylo slyšet příjemné hučení vln na moři a vzadu na zahradě se zdál být opuštěný altán. Vypadal jako by ho už nikdo nenavštívil pěknou řadu let. Dům byl starý. Všude kolem byla příroda. Ovšem elektriku zavedenou měl. Troy s Dianou po půl hodině cesty vystoupili z auta. Nemohli tomu uvěřit. Už nebudou muset žít v tom prohnilém městě. Sice budou muset dojíždět, ale na tom nesejde. Pro Dianu to bylo osvobození. Před třemi lety jí zahynuli rodiče při autohavárii spolu s dalšími sedmi lidmi. Naboural do nich kamion. "Diano už bychom měli jít, támhle jsou ty lidi z agentury." Troy vytrhl přítelkyni ze snění. "Jo, máš pravdu." Muž v tmavě modrém obleku s paní v kostýmu stejné barvy, už na ně mávali. "Je to tu nádherné. Co ty na to?"
"Jo je to tu krásný." Rozplývala se Diana. "Už se těším až budeme nastěhovaní. Kdy začneme?" Byla netrpělivá. "Dobrý den" Pozdravili je s úsměvem lidé z agentury. "Zdravím" pozdravil Troy a Diana jen něco neslyšitelně špitla. V tom si všimla toho opuštěného altánu na zahradě. Vypadal tak podivně, nemohla z něj spustit oči. Něco jí na něm stále přitahovalo. Naháněl jí hrůzu. "Troyi, zašeptala mu. Ten altán, podívej se. Nějak se mi nezamlouvá."
"To se ti jenom zdá Dio."
"Asi máš pravdu."
Ale stejně z něj oči nespustila. Po dlouhém rozhovoru se dali na prohlídku domu. Byl velký. Z venku tak vůbec nevypadal. Měl dvě patra a půdu k tomu. Spodní část tvořila velká kuchyně spojená s jídelními prostory, obývací pokoj s velikým a krásně dělaným krbem. Potom ještě předsíň a dvě chodby, které oddělovaly většinu prostoru. Schody byly dělané ve stejném stylu jako krb. Měly krásně vyřezávané zábradlí a byly obloženy tmavě lakovaným dřevem. "Pane bože to je obrovský." Uniklo Troyovi když stoupal po schodech nahoru.
"Ano to tedy máte pravdu. Není tak malý, jak doopravdy vypadá zvenku." Odpověděla žena z agentury na Troyův údiv. Vystoupali do druhého patra. Od schodů vedla napříč celým vrchním patrem rovná chodba, která na konci byla přeťata ještě jednou chodbou, ale mnohem užší. Obě dohromady tvořily velké T. Po obouch stranách bylo nesčetně moc dveří.
"Je jich přesně 26." Sdělila slečna Johnová (žena z agentury), když spatřila zmatený pohled Diany, která se rozhlédla po obouch stranách chodby. "Cože? Tolik? To v životě nemůžeme zaplnit, tolik pokojů." Uchychtl se Troy. "Věřte mi, jde to moc lehce."
"Ale varuji vás." doplnila slečna Johnová svého kolegu. "Nikdy, ale opravdu nikdy, neotevírejte ty dveře bez kliky, na konci chodby vpravo. Stejně jsou zamčené."
"Co tam je?" Vyděsila se Diana. "Nevíme jenom se říká, kdo je otevře, tomu to přinese smůlu. Já osobně si myslím že je to hovadina." Smál se muž jménem Gordhon. Rozesmál tím všechny přítomné a tak se dali na prohlídku pokojů. Prohlídku zakončili kolem půl páté večer. To už se pomalu schylovalo k západu slunce. "No tak já myslím, že svou práci jsme provedli řádně. Stačí už jen podepsat smlouvu a předat klíče." Diana a Troy se po sobě podívali a jeden na druhého se usmáli. "Kdy se sem můžeme nastěhovat?" Zeptal se Troy. "Klidně už dneska řekla slečna Johnová s viditelnou úlevou, která však Dianě neunikla. Nemyslela si že je to jen tak pro nic za nic. Snažila se to přehlížet, ale moc se jí to nedařilo. Nejednou přistihla oba zaměstnance agentury, jak se vystrašeně ohlížejí po schodech zalitých hustou tmou. Ještě chvíli seděli u stolu s podepsanou smlouvou před nimi. No tak my už vyrazíme, máme to asi hodinu cesty, tak abychom byli do jedenácti doma. No my taky pojedeme. Jestli by jste chtěli, mohli by jste tu rovnou přespat. Troyovi se ten návrh nejspíš zamlouval a prodejci se tvářili nedočkavě a vyjukaně. Diana zahlédla natčení v jeho očích a podlehla mu. Zůstanou přes noc. Prodejci už byli pryč. "Je to úžasný barák viď Dio."
"Jo to je." Přikývla Diana a rozhlížela se po obývacím pokoji. "Co si takhle zatopit?" Prolomil ticho Troy. "Dobrý nápad, je tu docela zima." Zabalila se víc do svetru a promnula si ruce. "Já dojdu pro dřevo, ty asi počkáš tady viď."
"Jo, radši tady zůstanu."
"Hm. Tak já jdu."
Diana zůstala sama, v tom velkém domě, který jí začínal nahánět hrůzu. Na fotkách vypadal přece úplně jinak. Dia si vytáhla výstřižek novin který sebou nosila. Byl na něm tenhle dům i se zahradou. Pozorně se na tu fotku zadívala. "Ale to snad…!" Ten altán! Na té fotce! Z okna trčí něčí ruka a je od krve… "Pane bože. To dřevo je u altánu! Musím varovat Troye!" Vyběhla z obýváku, proběhla chodbou a když otevřela dveře zarazila se. Podívala se nahoru na schody - nahoře se svítilo. Vždyť když byli na prohlídce nikdo nerozsvěcel. Dia zabouchla dveře a přibližovala se ke schodům. Když vystoupala na první schod, uslyšela seshora něčí kroky. Byla vyděšená, ale přesto vyběhla schody a šla se podívat. Když byla skoro nahoře kroky se začaly rychle vzdalovat. Slyšela jak běží směrem ke dveřím bez kliky. Běžela za zvuky kroků. Jenže když se dostala nahoru, kroky už byly v chodbě vpravo. V půli chodby uslyšela zabouchnout dveře. Nepochybně to byly dveře bez kliky. Když k nim doběhla, slyšela už jen otočení klíče v zámku. "Diano? Diano!" Troy se vrátil se dřevem. Hledal Dianu po celém spodním patře. "Troyi! Troyi jsem tady nahoře! U těch dveří! U těch co se nemají otevírat! Pojď sem, honem prosím tě, pojď sem!" Troy vyběhl tmavě lakované schody, proběhl chodbou, zatočil vpravo a ocitl se před Dianou s vystrašeným pohledem ve tváři.
"Co se stalo?" Vyptával se Troy. "Byla jsem dole. Čekala jsem na tebe, něco jsem zjistila. Podívej se na tuhle fotku, na ten altán!" Rozbalila fotku z novin a podala jí Troyovi.
"Ta ruka, Troyi." Troy neřekl ani slovo. "Šla jsem tě varovat, jenže když už jsem byla u dveří viděla jsem že se tu svítí a běžela jsem sem. Slyšela jsem tu kroky. Mířily k těmhle dveřím. A když jsem sem doběhla, slyšela jsem jen jak někdo na druhé straně ty dveře zamyká." Troy pořád nevěřícně zíral na ústřižek. "Šel jsem pro to dřevo, který je naskládaný podél altánu. To okno. to okno na kterém je ta ruka. Je ve stejném místě rozbité a od krve. Pojď měli bychom jít dolů, já zatopím a tam to probereme." Navrhl Troy. Z vysněného domu se stával dům hrůzy. Sešli dolů Diana se posadila na gauč, zatím co Troy rozdělal oheň. Skoro hodinu rozebírali kroky, ruku, altán a zamčené dveře bez kliky. Když v tom se to ozvalo znovu. Někdo nahoře chodil. Vrzání podlahy bylo přesně nad nimi, v místech kde by měl být údajně pokoj do kterého vedou dveře bez kliky. "Dio to je jen vítr." Snažil se ji uklidnit Troy, ale sám tomu nevěřil. Znělo to jako by někdo něco nahoře dělal. Něco kuchal. Rychle se oba snažili zamluvit to ticho, provázené podivnými zvuky. Snažili se nemyslet na to, co se děje nad nimi. Kolem jedné hodiny ranní oba dva usnuli. Byla to neklidná noc. Spali na gauči. Vítr foukal jako divý, pršelo, byla ukrutná bouře. Ráno se jako první probudila Diana. Otevřela oči a okamžitě začala křičet. Před ní na podlaze byla kaluž krve. S trhnutím se probudil i Troy. Vyskočil z opačného konce gauče a běžel k Dianě. Byla strachy bílá. "Diano, klid, to je dobrý, uklidni se." Když se mu podařilo jí trochu uklidnit, odvedl si jí do kuchyně a udělal jí čaj.
"Co se stalo?"
"Já nevím Troyi."
"Kde se tam vzala ta krev?"
"Nevím."
Byla ještě v šoku. Seděla u pultu v kuchyni a s nepřítomným pohledem pila čaj. "Udělám ti snídani Dio, ty tady zůstaneš najíš se a uklidníš se. Já to mezitím uklidím a zkusím zjistit kde se to tam vzalo." Když udělal snídani, šel ke krbu před kterým byla ona kaluž krve. Rozhlížel se kolem jestli neuvidí příčinu, jak se tady ta krev mohla objevit. Nikde nic. Nahoře byly hadry, kbelíky a věci na mytí. Vyběhl schody a ocitl se v dlouhé chodbě plné dveří. Pamatoval si že tyhle věci byly ve třetích dveřích nalevo. Otevřel je, rozsvítil popadl kýbl a hadr a šel uklízet. Mezitím Diana seděla u jídelního stolu a snídaně se ani nedotkla. S obavami sledovala schody v chodbě. Zrovna po nich scházel Troy. Usmál se na ní a zahnul do obývacího pokoje. "Všechno v pořádku?" Starala se Diana. "Jasně zlato." Zavolal na ní Troy a začal si zpívat. Vrátil se do kuchyně s kýblem a napustil do něj vodu. "už víš kde se tam vzala ta krev?" vzhlédla Diana od vychladlé snídaně. "Nevím, ale zjistím to." Znovu odběhl do obýváku a pokračoval v činnosti. Už měl půlku setřenou, když v tom mu něco káplo na hlavu. Okamžitě zvedl ruku a setřel si neznámou tekutinu z vlasů. Podíval se na ruku. Byla to krev. V tom mu to došlo. Podíval se na strop a do obličeje mu káply další tři kapky temně rudé krve. Kapalo to mezi prkny kterými byl obložen strop. Rychle tam přistrčil kýbl, aby krev mohla stékat do něj. Setřel zbytek krve a šel do kuchyně. Nemělo cenu jít pátrat odkud to teče. Bylo to jasné, byl to pokoj s dveřmi bez kliky. "Dio co takhle zajet do města na nákup a pro nějaké věci? Musíme taky zařídit stěhováky, aby nám odvezli zbytek věcí. To se nám do auta prostě nemůže vejít." Troy se snažil dělat jakoby nic. "Dobře." Vzali si nejdůležitější věci a vyšli z domu. "Není ani třeba zamykat, kdo by se tady potuloval, půl hodiny od města." Už seděli v autě, když Diana viděla, jak se někdo v okně altánu pohnul. "Ne to se mi jenom zdálo, sem přetažená. byla to hrozná noc." Mumlala si pro sebe, i když celou dobu dokud jim celý dům se zahradou nezmizel z dohledu, byla otočená dozadu a sledovala ten podivný altán.
"Víš kde se tam vzala ta krev?"
"Jo. Kapala mezi prkny kterými je pobitý strop. Z toho pokoje."
"Pane bože."
Zašeptla Diana, chvíli se odmlčela a pokračovala:
"Ten dům… je vážně divnej."
"To teda je."
"Ale ještě chvíli to zkusíme. Pokud to nepřestane odstěhujeme se."
"Dobře."
Zbytek cesty jeli mlčky. Stavili se ještě pro pár věcí doma. A potom jeli do nákupního centra v Eurece. Vše probíhalo v klidu, než na parkovišti když už měli nakoupeno,je zastavila nějaká žena - vypadla divně. "Ten dům je prokletý! Chce vás zlikvidovat! Dlouho tam nevydržíte! Jeho majitel vás tam nechce! Radím vám dobře, odejděte dokud můžete!" Troy s Dianou rychle nasedli zpět do auta a namířili si to domů. Domů do toho podivného domu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka The house?

Ano
Ne

Komentáře

1 Messala Messala | E-mail | Web | 10. června 2007 v 18:49 | Reagovat

Tak to bylo úžasný. něco tak poutavého jsem ještě nečetla. opravdu suprovní a obrázek báječnej. :)

2 Kelnor Kelnor | E-mail | Web | 10. června 2007 v 19:25 | Reagovat

Jéé tak to děkuju ale nic úžasnýho to ani není :o))) ale děkuju moooc :-*

3 kuna kuna | Web | 10. června 2007 v 20:24 | Reagovat

Nádhera! Skvělé, úžasné.

4 Kelnor Kelnor | E-mail | Web | 11. června 2007 v 20:19 | Reagovat

Ooo děkuji(až se z toho červenám) :o)) :-*

5 meduza meduza | 28. června 2007 v 11:53 | Reagovat

mno fakt dooost dobry...*3*

6 Huculka Huculka | 4. července 2007 v 15:58 | Reagovat

jááá čumím tyvole nic lepšího jsem ještě nečetla to je fakt bomba!!!:)))))

7 sia sia | 9. července 2007 v 20:07 | Reagovat

mooooooc dobry mno je to dost namakane ...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.